Josef Walter (1873–1950)
Od tříkolek a motocyklů k továrně v Jinonicích, ze které ho pak vyhnali
Poslední zastavení v naší rubrice inženýrské archeologie vypráví příběh konstruktéra-samouka, který s pilníkem, soustruhem a neuvěřitelným technickým citem vybudoval slavnou jinonickou automobilku – a pak sledoval, jak ho z ní vytlačili akcionáři.
V minulém díle jsme obdivovali letecké motory značky Walter, které v meziválečné éře dobývaly světové rekordy. Málokdo si ale dnes uvědomuje, že za slavným jménem továrny v Praze-Jinonicích stál konkrétní člověk z masa a kostí – vyučený strojní zámečník Josef Walter, který začínal v malé dílně na Smíchově opravami velocipedů.
Josef Walter neměl univerzitní diplomy ani zázemí velkých bank. Všechny své motocykly, motorové tříkolky i první osobní automobily si sám nakreslil, odlil, obrobil a osobně vyzkoušel na rozbitých okreskách počátku 20. století. Každý problém s chlazením, zapalováním či převodem vyřešil vlastním přemýšlením a dílenskou praxí.
Jeho osud je pro naši dílnu SKODAMOTOR dvojím poučením: ukazuje, kam až může dojít poctivý řemeslník, který se nebojí přemýšlet vlastní hlavou – ale i to, jak křehký bývá osud tvůrců ve chvíli, kdy o výsledku přestanou rozhodovat strojaři a převezmou ho jen tabulky a kapitál.

Renovujete historický motocykl, tříkolku nebo meziválečný automobil? V dílně SKODAMOTOR vyrábíme přesné strojírenské díly, součásti motorů, karburátorů a podvozkových skupin podle dobových výkresů a zachovaných originálních vzorů – s úctou k původnímu řemeslu.
1. Životopis Josefa Waltera (1873–1950)
Narodil se 10. ledna 1873 v Bystřici u Benešova. Vyučil se strojním zámečníkem a v roce 1898 si v Praze na Smíchově otevřel skromnou dílnu na opravy a stavbu jízdních kol.
Stejně jako Václav Laurin s Václavem Klementem však brzy zatoužil po vlastním pohonu. Už v letech 1902–1903 sestrojil své první motorové bicykly s jednoválcovými i vidlicovými dvouválcovými motory vlastní konstrukce, s nimiž úspěšně závodil.
Skutečný průlom přinesly jeho legendární motorové tříkolky (typy A, B, C a D). Walter správně vycítil, že tehdejší motoristé hledají spolehlivější a pohodlnější vozidlo než motocykl, ale cenově dostupnější než drahý čtyřkolový automobil.
Tříkolky s jedním řízeným předním kolem a dvěma poháněnými zadními koly (včetně zpátečky a diferenciálu) sklidily obrovský úspěch v celé rakousko-uherské monarchii a vydělaly kapitál na stavbu nové moderní továrny v Praze-Jinonicích (1911–1913).
V novém jinonickém závodě zahájil Walter v roce 1913 výrobu klasických čtyřkolových automobilů řady Walter W-I, W-II a W-III s řadovými čtyřválci vlastní konstrukce.
Po první světové válce na ně navázaly mimořádně zdařilé a spolehlivé cestovní i sportovní vozy Walter WZ (1919) a Walter WIZ (1920), které si získaly pověst „českých vozů špičkové jakosti“.
S přeměnou firmy na akciovou společnost a vstupem silných finančních investorů (v čele s prezidentem Vítězslavem Kumperou) se začaly představy zakladatele o poctivé kusové strojařině rozcházet s tlakem akcionářů na velkosériovou výrobu a finanční výnosy. V roce 1923 byl Josef Walter z podniku nesoucího jeho jméno fakticky vytlačen.
Nezlomný konstruktér se však nevzdal – v Košířích založil novou menší továrnu na ozubená kola a přesné strojní součásti, kde pracoval se svými syny až do pokročilého věku. Zemřel v Praze v roce 1950.

2. Konstrukční rukopis Josefa Waltera
Na všech původních konstrukcích Josefa Waltera – od motorových tříkolek až po osobní vozy WZ a WIZ – je na první pohled patrný rukopis praktického strojaře, který své výtvory nejen navrhoval, ale sám je i opravoval a řídil:
Zatímco mnohé tehdejší tříkolky byly jen provizorně upravené motocykly bez spojky a zpátečky, Walter vybavil své stroje plnohodnotnou třecí spojkou, převodovkou se zpětným chodem a kloubovým hřídelem pohánějícím zadní nápravu s diferenciálem.
U svých automobilů opustil Walter zastaralé oddělené párové válce a navrhl kompaktní čtyřválcový monoblok se snímatelnou hlavou válců, tlakovým oběžným mazáním klikového hřídele a mimořádně klidným, vyváženým chodem.
Magneto zapalování, karburátor, olejové čerpadlo i seřizovací prvky ventilů byly vždy umístěny tak, aby se k nim řidič nebo mechanik dostal během několika minut bez nutnosti rozebírat polovinu vozu.
Walter byl doslova posedlý přesností ozubených soukolí a kvalitou ocelí. Není náhodou, že i po odchodu z Jinonic založil specializovanou ozubárnu – právě přesné převody byly srdcem tichého chodu jeho vozů.

3. Technické parametry Walter WZ (1919–1922)
| Parametr | Hodnota / Technický popis |
|---|---|
| Typ motoru | Čtyřdobý zážehový, kapalinou chlazený řadový čtyřválec |
| Ventilový rozvod | SV (postranní ventily v bloku válců, snímatelná hlava) |
| Zdvihový objem | 1 540 cm³ (u následného typu WIZ 1 817 cm³) |
| Vrtání × zdvih | 65 × 116 mm |
| Maximální výkon | 13,2 kW (18 koní) při 2 200 ot./min |
| Příprava směsi | Horizontální karburátor Zenith |
| Zapalování | Vysokonapěťové magneto Bosch |
| Spojka a převodovka | Kuželová spojka, 4stupňová převodovka + zpátečka, pohon zadních kol kardanem |
| Podvozek a pérování | Žebřinový rám z ocelových profilů, tuhé nápravy na podélných listových perech |
| Rozvor kol | 2 760 mm |
| Pohotovostní hmotnost | cca 950 kg (faeton) |
| Maximální rychlost | 75–80 km/h |
Slovo závěrem k celé čtyřdílné sérii: Ať už jsme se ohlédli za Jaroslavem Františkem Kochem, Oldřichem Medunou, Vilémem Michlem, Bohumilem Šimůnkem nebo Josefem Walterem, všechny tyto muže spojovala jedna společná vlastnost: svoje stroje nosili nejprve v hlavě a v rukou, teprve potom na papíře. Dnešní technologie nám dávají úžasné možnosti – nezapomínejme však, že to nejcennější v dílně i konstrukční kanceláři zůstává pořád stejné: zvídavý lidský rozum, trpělivost a láska k poctivé práci.


