Nové cesty automobilové konstrukce
Co bude dále?
Autor původního rukopisu: Ing. Julius Mackerle (1909–1988), Praha
Posmrtné digitální vydání odborné studie připravené redakcí www.skodamotor.cz v rámci uchování a oživení autorova technického odkazu.
Nová doba přináší s sebou nové problémy. U automobilů jsou poslední dobou v popředí požadavky na jednoduché ovládání vozidla, na bezpečnost jízdy a na odstranění škodlivých vlivů vozidla na okolí, tj. snížení hluku a exhalace škodlivin.
O výhodách automatických převodovek pro automobil, zejména v městském provozu, není třeba hovořit. Nejvíce se rozšířily převodovky s hydrodynamickým měničem momentu. Jsou však úspěšná řešení i mechanických, řemenových převodovek s plynule měnitelným převodem (DAF). Elektrické převody se používají u velkých nákladních automobilů s pohonem všech kol. Dosud však nebyl řešen převod pneumatický.
Poslední dobou se často diskutuje, zda pohánět přední, či zadní kola. Z trakčních důvodů je výhodnější pohon zadních kol, na které se přesunuje větší váha při jízdě do kopce. Nejlepší využití adhese je však při pohonu všech kol. U terénních vozů se tohoto způsobu používá často, ale u osobních vozů se objevil prozatím jen jeden zástupce pohonu obou náprav – Jensen. Důvod je jednoduchý. Pohon všech kol je značně složitější, zabírá ve voze mnoho užitečného prostoru a je dražší. Za normálních podmínek je jeho využití malé, výhoda se projeví až při jízdě na náledí a nebo při prudké akceleraci.
V hustém městském provozu je výhodná dobrá manévrovatelnost vozu. Při zajíždění a vyjíždění z parkovacího prostoru je požadován co největší výkyv řízených kol. Při řízení všech čtyř kol se při stejném výklonu kol značně zmenší min. poloměr otáčení. Řízení všech kol současně s jejich pohonem dává vozu velikou pohyblivost. Je toho využíváno jenom u specielních vozidel – opět pro značnou komplikovanost a vysokou cenu.
Hluk, exhalace a teplovzdušný motor Stirling
Odstranění hluku a exhalací vozidel je prvořadým úkolem konstruktérů. Obojí obtěžuje nejen cestující ve voze, ale i ostatní uživatele komunikací. Hlukové požadavky na tichý chod vozidla jsou stále zpřísňovány a vydávají se nové předpisy o obsahu škodlivin ve výfukových plynech. Přestože nová vozidla mají již lepší vlastnosti, přibývá jich však tolik, že hluková hladina ve městech stále roste a ovzduší je povážlivě znečišťováno. Volání po elektromobilu je oprávněné, ale dosud není k disposici vhodný a lehký zdroj elektrické energie. Pokud se tedy bude používat spalovacích motorů, je žádoucí, spalovat palivo dokonale s velkým přebytkem vzduchu.
Značně vzrůstá zájem o teplovzdušný motor Stirlingův, který pracuje s uzavřeným okruhem pracovního plynu a tedy bez výfuku. Jako zdroj tepla slouží ve většině případů naftový nebo benzinový hořák, v tomto případě se však dá palivo spalovat s velkým přebytkem vzduchu a tedy bez produkce škodlivin. Nevyřešena je dosud velká váha a velký chladič tohoto motoru.
Motor Stirling je však zajímavý i z jiných důvodů. Pro jeho pohon může být použito jakéhokoliv tepelného zdroje a tedy i slunečního záření, nukleární energie apod. Motor Stirling se již zkouší v meziplanetárním prostoru na sluneční záření. Přeprava většího množství energie po družicích je velkým problémem, a proto využití všudypřítomného slunečního záření je lákavé. Zejména při delším pobytu na planetách bude zdroj energie zásadní otázkou.
Od přírody a principu chůze k mechanickým nohám
Řešit všechny tyto problémy, nám nyní dostupnými prostředky, je obtížné, často i nemožné. Proto je nutno zkoumat nové cesty a nové možnosti, i když úspěch není plně zaručen. Při tom je účelné sledovat i přírodu a její výtvory. V přírodě se kupř. vyskytuje ve většině případů noha a ani jedenkrát kolo. Kolo je již vynálezem člověka, když se chtěl rychleji pohybovat a přepravovat těžká břemena. Ale nenašla by se nějaká výhodná obměna nohy?
Mechanismus nohy se skládá prakticky ze tří tuhých členů, vzájemně spojených klouby a svaly umožňují vzájemné natáčení těchto členů. Princip chůze spočívá v tom, že noha stojící na zemi je podepřena ve vzdálenosti a za svislicí, procházející těžištěm tělesa o váze G. Je-li h výška kloubu nohy od země, potom vzniká v podpoře síla G · a / h, ženoucí vozidlo kupředu. Zatím co těleso přepadá kupředu na poloměru R, přemísťuje se druhá noha dopředu, aby po došlápnutí na zem konala tutéž práci jako noha prvá.
Přemísťování jedné nohy po druhé dopředu je spojeno se ztrátami a s nutností vyvažování zrychlujících sil. Noha, která vykoná práci se zvedne a musí se urychlit asi na dvojnásobnou rychlost chůze. Potom se musí opět zpomalit a po zastavení došlápne na zem. Konec nohy (šlapka) se proto pohybuje nerovnoměrně asi tak, jakoby automobil po ujetí každých 100 m zastavil a opět se rozjel. Rozdíl spotřeby energie na takovou jízdu při porovnání s automobilem, pohybujícím se rovnoměrnou jízdou stejnou průměrnou rychlostí je na prvý pohled jasný.
Energie, potřebná na přemístění nohy při normální chůzi je malá. Poněvadž však zrychlující síla roste s dvojmocí rychlosti, rychlejší chůze značně unavuje a uběhnout 100 m za 10 vteřin je již maximální výkon na hranici lidské možnosti. Je to pouhých 36 km/h a tuto rychlost dosáhneme bez únavy na kole, a to ještě s přídavnou hmotou kola. Pro rychlý pohyb se proto noha nehodí!
Zrychlující síly při chůzi, působící nesymetricky k lidskému tělu vyvolávají reakce, které je nutno vyvážit zrychlováním jiných hmot v opačném smyslu. To se děje při chůzi automaticky pohyby rukou. U chodících mechanismů by to však vyžadovalo složité vyvažování.
Pevné díly lidské nohy A, B a C jsou otočné kolem kloubů a, b a c a jsou ovládány hydraulickými válci (svaly) 1, 2 a 3. Řízení pohybu třech ovládacích válců na každé noze tak, aby chůze byla plynulá, je velmi složité a dá se poněkud zjednodušit teleskopickou podpěrou. Tato podpěra se může vysouvat a naklánět, má tedy pouze dva ovládací prvky. Ztrácí však některé výhodné vlastnosti nohy při překračování překážek a v klidu při stání se na píst přenáší celá váha vozidla. Kráčejících mechanismů je však celá řada i na mechanickém principu. Existují kupř. velké kráčející bagry, u kterých tento způsob přemísťování je výhodnější než na kolech.
Hydraulické ovládání nohy znamená zjednodušení. Je však náročnější na ovládací automat. Poskytuje také možnost akumulace energie v zásobníku tlakového oleje při zpomalování nohy a opětovné využití této energie k následujícímu zrychlení nohy. Je to tedy podobný princip jako má setrvačník u klikového mechanismu. Při zpomalování (zabrzdění) pístu v krajní úvrati se setrvačník urychlí a tato akumulovaná energie se opět využije ke zrychlení pístu na úkor úhlové rychlosti setrvačníku.
Z předcházejících úvah je jasné, že ovládání 8-nohého vozidla nebude jednoduché. Oprávněná může být připomínka, že člověk má jen dvě nohy. I dvounohé vozidlo je možné, udržování rovnováhy a řízení je však značně složité, až nerealisovatelné. Zařízení k ovládání je nejtěžším úkolem při konstrukci dvounohého vozidla. Společnost General Electric však takové dvounohé vozidlo postavila a nazvala je CAM (Cybernetic Anthropomorphous Machines). Vtipné na tomto vozidle je nahrazení komplikovaného stabilisačního zařízení mozkem řidiče.
Princip tohoto vozidla spočívá v tom, že řidič ve své kabině má připevněny nohy k pedálům a koná pohyby nohou jako při chůzi. Tento pohyb je věrně kopírován hydraulickou nohou se zpětnou vazbou. To znamená, že při dosednutí hydraulické nohy na zem cítí řidič odpor v pedálu. Naopak síla, přenášená hydraulickou nohou na zem je úměrná tlaku nohy řidiče na pedál. Tím má řidič dostatečný cit, aby mohl udržovat rovnováhu a kráčet i nerovným terénem.
Nový druh pohonu: Rotoped a pneumatické komory
V Ústavu pro výzkum motorových vozidel se zkouší nový druh pohonu, zvaný Rotoped. Jak již tento název vyjadřuje, jedná se o rotující nohu, tedy kompromis mezi nohou a kolem.
Princip tohoto pohonu spočívá v tom, že několik noh je uspořádáno do kruhu (např. 6 noh) a rozdíl proti dnes známým kráčejícím mechanismům je v tom, že noha, která již svoji práci vykonala se nevrací zpět přímo, ale po kruhové dráze na obvodu kola. Proto odpadají zrychlující síly, potřebné na urychlení a opětovné zastavení nohy a proto i potřebné vyvážení zrychlujících sil. Počet kroků (otáčky) nejsou omezeny zrychlujícími silami.
U Rotopedu není použito hydraulických válců, ale jednodušších pneumatických komor. V případě prvního modelu je na obvodu kola uspořádáno 12 válcových komor, do nichž se přivádí vzduch od rozdělovače v náboji kola. V pracovní poloze se přivádí vzduch do zadní spodní komory a právě se otvírá přístup vzduchu do spodní komory. Zadní komora tedy vozidlo zvedá a poněvadž kolo je na hřídeli uloženo na valivých ložiskách, přepadá vozidlo dopředu. Funkce je stejná, jako když se zvedá vozidlo pneumatickým zvedákem, který není přesně svislý a vozidlo není zabrzděno – v tom případě spadne vůz na tu stranu, na kterou je zvedák nakloněn.
U Rotopedu se však při tom pootočí kolo a funkci zvedáku přejme další komora. Tlakový vzduch, který v tomto případě pohání vozidlo, působí nejkratší cestou na vozovku pouze přes pružnou stěnu komory.
Podle polohy rozdělovače se dá regulovat hnací moment v plném potřebném rozsahu. Pro jednoduchost je možno uvažovat, že plněna je pouze jedna komora a v ostatních je tlak nulový. Potom jen tato jedna plněná komora nese celou váhu vozidla, připadající na jedno kolo. Hnací moment se rovná této váze krát rameno, tj. vzdálenost středu komory za svislou rovinou, vedenou osou kola.
Pro dosažení velkého hnacího momentu je žádoucí, aby komory měly velký průměr a bylo jich na obvodu kola co nejvíce. Tento požadavek splňují kulové komory, umístěné na obvodu kola ve dvou řadách u funkčního vzorku Rotopedu.
Zpětného chodu se dá snadno dosáhnout otočením rozváděcího šoupátka dopředu. Při zpětné jízdě se tedy dá dosáhnout stejných podmínek jako při jízdě dopředu.
Stavba funkčního vzorku a možnosti uplatnění
U funkčního vzorku je jako zdroje tlakového vzduchu použito dvouválcového vzduchem chlazeného motoru z vozu Trabant pohánějícího Rootsův kompresor. Hnací kolo a kompresor tvoří jeden uzavřený okruh. Potrubí pro rozvod vzduchu tvoří současně rám vozidla. Kompresor je připojen gumovou hadicí na rám a na hrdlo kompresoru jsou zapojeny hadice měřících přístrojů.
Malý pístový kompresor slouží k regulaci základního huštění a čerpá vzduch z atmosféry do rámu. K regulaci tlaku vzduchu v uzavřeném okruhu slouží zvláštní ventil umístěný na přístrojové desce vpravo nahoře. K ovládání vozidla slouží jen dva pedály – akcelerátor a brzda. Za ruční brzdu je páka na ovládání rozváděcího šoupátka a tou se seřizuje chod vozidla vpřed nebo vzad.
U podvozku funkčního vzorku jsou kola uložena ve vidlicích na kývačce, která slouží současně pro přívod a odvod vzduchu do kol. Všechna kola jsou řiditelná a hnací. Na tomto vozidle se ověří vlastnosti hnacího kola a změří se tažné síly, odpory a účinnosti.
Rotoped řeší současně několik vpředu uvedených problémů. Poněvadž celý okruh tlakového vzduchu je uzavřen, odpadá výfuk a znečišťování atmosféry. Tento pohon může pracovat i v prostorech bez atmosféry. Odpadá i hluk výfuku. To ovšem platí jen v případě, že zdrojem tlakového vzduchu není motorkompresor. Tlak se dá kupř. získat přímým ohříváním vzduchu. K dosažení lepší účinnosti by bylo účelné zařadit do okruhu turbokompresor, který by zvyšoval teplotní rozsah tepelného cyklu.
Při zapojení s využitím tepla slunečního záření se sluneční paprsky soustředí reflektorem na výměník tepla (kotel) 1, ze kterého vychází ohřátý plyn pod tlakem do turbiny 2, kde expanduje na nízký tlak, potřebný pro plnění kol 3. Po vykonané práci odchází plyn do chladiče 4 a odtud do kompresoru 2, kde se opět stlačuje a přivádí do výměníku tepla 1. Tento cyklus může být též se změnou skupenství pracovního media.
V tomto zapojení by našel Rotoped hlavního uplatnění. Byl by to pístový motor přímo v kole, ale bez pístů, bez válců a bez ozubených převodů. U elektrických a hydrostatických pohonů se používají motory přímo v náboji kola, ale aby nebyly příliš těžké, je mezi motorem a kolem převod, obyčejně planetový. Náhrada přesně opracovaného válce s pístem a klikovým mechanismem pružnými komorami je jistě výhodná. Poněvadž kola jsou uložena na valivých ložiskách a šoupátko je ze samomazného materiálu, odpadá mazání motoru, tj. olejové čerpadlo, čistič oleje a případně chladič oleje. Samozřejmě, že se zjednoduší i obsluha a odpadají výměny oleje. Odpadnou i potíže s hustotou oleje při extrémních změnách vnější teploty. Totéž platí i o vodním chlazení motorů.
Mimo to je nutno uvážit, že pružné komory nahrazují i pneumatiku. Ztráty v pružných bocích komor jsou obdobné ztrátám v bocích pneumatik a představují valivé odpory. Odpadají tedy ztráty třením pístu ve válci a tření klikového mechanismu. Ztráty v rozvodu spalovacího motoru se asi rovnají ztrátám v šoupátkovém rozvodu vzduchu.
Jaké jsou trakční vlastnosti Rotopedu proti pneumatice se dá těžko posoudit pro úplně jiný charakter přenosu síly z kola na vozovku. Dá se předpokládat, že jednotlivé komory si v měkkém terénu budou vymačkávat důlky a nebudou proto tak choulostivé na protočení, jako pneumatika. Bude to předmětem zkoušek funkčního vzorku.
Možnosti použití Rotopedu jsou různé. Mimo dříve uvedených vlastností by tento druh pohonu byl vhodný pro pomalá vozidla, u kterých mechanické převody od motoru jsou značně komplikované. Nebylo by obtížné použít i spalovací turbiny s vysokými otáčkami, která by byla spojena v jeden celek s odstředivým kompresorem. Mechanický převod ozubenými koly z 30 000 ot/min turbiny na 300 ot/min kola a rozvětvení tohoto převodu na všechna kola je značně složitý!
Vyskytuje se však i mnoho dalších možností. Tak je kupř. zájem o využití tohoto druhu pohonu pro usnadnění startu letadel pohonem kol podvozku. V tomto případě by se potřebný tlakový vzduch mohl odebírat s výhodou ze spalovacích turbin.
Při pohonu všech kol u vlaků, určených pro jízdu v neupraveném terénu, se mechanický pohon pro značnou komplikovanost nedá použít. Dnes se v tomto případě používá pohonu elektrického (Le Tourneau) s hnacími elektromotory v náboji kol. V prvním, případně i v posledním voze, je zdrojem elektrického proudu generátor poháněný spalovacím motorem.
Podobné možnosti by byly i u pneumatického pohonu. Pro speciální případy by se dalo použít úhlového kloubového spojení jednotlivých článků a tím by se získalo vozidlo, schopné překonávat velké trhliny i s výškovými rozdíly (vzduchotěsné vozidlo – housenka se zvednutým předkem při překonávání překážky).
„Dnešní automobil je velmi dokonalý výrobek, na jehož vývoji se podílí celý štáb nejschopnějších inženýrů a techniků v celém světě. Každý sebemenší odklon od dnes vyšlapané cesty znamená riziko neúspěchu a prosazení odlišné konstrukce znamená pro průkopníka veliké vypětí nervů a velké finanční ztráty v případě neúspěchu. Proto je nutné vybudovat výzkumné ústavy, které za podpory průmyslu se mohou zabývat výhledem dopředu a ověřovat si nové možnosti při řešení nových úkolů.“— Ing. Julius Mackerle, Praha


